#1 Turistou v Česku: Nejlepší lívance v Evropě máme prý v Praze

Pokud žijete delší časový úsek vašeho života na jednom místě, může se vám stát, že se přistihnete, jak vaše dny plynou stále stejně. Obzvlášť, pokud žijete životem freelancera, který pracuje z domova. Rutina je cesta do pekla.  Nejsme moc vymetači restaurací, kaváren a barů, většinu času si vaříme jídlo a pijeme kávu i víno doma.

Z pohodlnosti, z ekonomického hlediska, a také proto, že tak máme více pod kontrolou, co přesně jíme. Tenhle víkend jsme se rozhodli, že to bude jinak.. A tak tady máte návod, jak se stát na 48 hodin turisty ve vlastním městě.

Na 48 hodin jsme se stali turisty ve vlastním městě

Přibrali jsme tak 5 kilo. Zašli jsme do míst, kde turisti stojí na jídlo fronty a obsluha na vás spustí první anglicky než česky. Zavítali jsme taky trochu do orientu a mrkli na to, kde mají údajně “nejlepší Pho v Praze”. Samými nej se to v našem programu jen hemžilo. Tak se na to pojďme podívat!

Brunch v Coffee Room

Začali jsme ráno, které by naši prarodiče už označili spíš za poledne. Ale o víkendu si trochu toho spacího luxusu snad můžeme všichni dovolit.

Naštěstí v Coffee Room mají snídaně v sobotu až do 14:00, takže jsme ani nemuseli pospíchat. Nádherné hipsterské prostředí malé kavárny na Korunní je narvané k prasknutí a poklidně jako na fotkách rozhodně nepůsobí. Není se čemu divit.

O jejich toustu s avokádem budu snít ještě dlouho. Na kávu bychom sem už znova nešli, ačkoliv vypadala krásně, na náš vkus byla až moc citrusová. Nebo jak řekl Lukáš: „Eeeh to je kyselý.” Možná ale střídají odrůdy, tak se nenechte odradit. Sto lidí = sto chutí 🙂

Nervous Trees Krištofa Kintery

Asi jste už alespoň na sociálních sítích viděli tyhle pračky z Rudolfina, pokud jste na Nervous Trees Krištofa Kintery nebyli osobně. Výstava je zadarmo a zdálo se, že to fascinuje i nejmenší děti.

Něco mezi obědem a večeří orientálně

Hlad přišel s procházkou po Praze ani nevíme jak a tak nám padlo oko na cestovatelskou restauraci Hedvábná stezka kousek od Národního divadla. Libanonci povětšinou nejedí velké jídlo ale spíše se dělí o několik menších jídel. Zvolili jsme proto stejný způsob a objednali jsme si plněný pita chleba se sýrem, falafely a plněné taštičky a k tomu hummus. Pro dva to zcela stačilo, obzvlášť, když jsme měli v plánu vyzkoušet skořicový dort a kořeněnou halvu.

Víno. Pořádně.

Kolem Vinografu jezdím už roky. Nikdy jsme ale nebyli uvnitř. Získali si mě už prvním pohledem na jejich webovou stránku, kde jsem se dozvěděla, že mají víno jménem Lucie. Kdo by odolal. Vinograf nás překvapil intimní atmosférou, kterou jsme po dni stráveném mezi davy lidí potřebovali. Lepší obsluhu v Praze budete jen těžko hledat a z široké (opravdu široké) nabídky vín nebude problém si vybrat. Kdyžtak vám určitě poradí.

Kino zachránce

Lucie byla vynikající,  takže bylo štěstí, že jsme měli za hodinu a půl kino, jinak bychom možná neskončili jen u jedné. A druhý den jsme si na turisty měli hrát znovu.

Na snídani jsme si museli vystát frontu

Nejlepší lívance v Evropě. O bistru Den Noc se dočtete jen velmi málo negativních slov, často spojených s tím, že místo je malé a musíte čekat. I my jsme se tomu nevyhli a na stůl jsme před bistrem čekali asi patnáct minut. V nabídce je několik variant slaných a sladkých lívanců.

My jsme tenhle víkend jasně jeli na sladký. Oba dva sladký milujeme a oba dva si ho při “normálním provozu” odpíráme. Lukáš si dal s čokoládou Lindt, šlehačkou a extra porcí zmrzliny a já jsem šla do skořice, másla a banánu.

Káva ač obyčejnější než v Coffee Roomu neměla kyselý ocas, zato bylo mléko trochu přepálené (jsme blázni do kávy, už jste to postřehli?), nejvíc by se nám k lívancům hodila překapávaná káva na americký způsob, ale tu bohužel nepodávají.

Kulturní jistota je Dox

Když jsme byli v Kanadě, otevřela se zrovna vzducholoď v Doxu. Slíbila jsem si, že hned jak přijedeme, zajdeme tam. Ale čas plynul a my neměli stále volných pár hodin.

A tak jsme konečně volný víkend využili k tomu, abychom se do ní podívali, a jedním tahem to zvládli spolu s výstavou PŘED OČIMA: Příběhy Iráku, na kterou jsem se chystala už delší dobu.

Pokud se mě někdo zeptá, kam v Praze na výstavu, vždy říkám do Doxu. 99 % toho, co vystavují, opravdu stojí za to.

 Kde je (není) nejlepší Pho?

„Dal bych si Pho.” Tuhle větu od Lukáše slýchám tak jednou za dva dny, proto mě nijak neudivuje, když rušíme plány na další hipster bistro a náš víkend zakončujeme v Pho u Letné, o které se dočtete, jako u řady dalších, že se jedná o nejlepší Pho v Praze.

Stejně jako většina vietnamských restaurací má obyčejný interiér a na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. Přesto je tu narváno. Já na Pho nejsem, a tak si objednávám curry v keramickém kotlíku s rýží.

Jako předkrm si dáváme závitky. Ty jsou poněkud mastnější, než jsme zvyklí, ale stejně v nás zmizí rychle, jako kdybychom nesnídali. Pho by mohla být trochu výraznější, ale curry můžu vřele doporučit.

Pokud budeme někdy hladoví v okolí, tak se sem určitě zas vypravíme, ale jako oblíbenou vietnamskou v Praze ji zaškatulkovanou mít nebudeme.

Kam vyrazit příště? Máte pro nás tipy? Napište nám je do komentářů. 🙂