Dva měsíce bydlíme v autě. Krásy a ztráty naší cesty po Západní Americe

Je rozdíl mezi dovolenou a cestováním. Je rozdíl, jestli jedete na výlet na dva týdny, nebo se na tři měsíce přestěhujete do auta. To pociťujeme s každým dnem, kdy hledáme místo na spaní, místo na vaření, nebo kde se umyjeme. S tím přichází i slzy ze špatné nálady a občas i chuť nechat auto na vrakovišti a odletět prvním letadlem z nejbližšího letiště domu.

 

Ať se otočíte na Panorama Ridge na jakoukoliv stranu, nezapomeňte, že máte asi otevřenou pusu úžasem
Ať se otočíte na Panorama Ridge na jakoukoliv stranu, nezapomeňte, že máte asi otevřenou pusu úžasem

 

Jsou to přesně dva měsíce, co jsme vyrazili kempovat na Havaj, poté jsme z kanadského města Calgary jeli 3000 km na Aljašku a po dvou týdnech stejnou dálku zpět do Kanady, odkud jsme vyrazili do států. Celou dobu spíme v našem autě, kde jsme si ze zadního prostoru udělali postel. Celkem jsme najeli už kolem 16 tisíc km. 

 

>>> 1. díl – V autě jsme si postavili postel a vyrazili na Aljašku

>>> 2. díl – Vedra, bílé noci a všude zbraně. Vítejte na Aljašce

>>> 3. díl – Proč musíte na Aljašku alespoň jednou za život

Jak z reklamy na Milku
Jak z reklamy na Milku

Jediné, na co jsme se těšili, byl večerní spánek

 

Cesta z Aljašky byla stejně nekonečná, jako cesta tam. Ačkoliv nás tentokrát těšilo skvělé počasí, hory a lesy naší nekonečnou nudu dokázaly obveselit asi jen prvních pár stovek kilometrů. Ráno jsme vstali a jediné, na co jsme se těšili, byl večerní spánek a další díl Harryho Pottera.

Odměna po dlouhé cestě, či trest?

 

Garibaldi Lake z vrchu, může být něco úchvatnějšího?
Garibaldi Lake z vrchu, může být něco úchvatnějšího?

 

Po třech dnech jsme dojeli na naší předposlední zastávku v Kanadě. Panorama Ridge u Whistleru v kanadské provincii Britská Kolumbie. Přespali jsme tajně přímo na parkovišti u trailu a brzy ráno jsme nacpali krosny a vyrazili. Čekalo nás 30 km a 1800 metrů převýšení. Prvních devět kilometrů a devět set metrů převýšení bylo do kempu u jezera, kde jsme měli pouze odložit krosny, postavit stan a vyrazit na Panorama Ridge. Už při výstupu do kempu jsme umírali a snědli 3 z 10 přinesených sušenek (jak by poznamenal Lukáš).

 

Na tohle jsme nebyli dělaní. Ačkoliv jsme hikovali každý druhý den, ty krosny naše hikovací ego zabíjely neskutečnou rychlostí. Když jsme dorazili do kempu, neuměli jsme si představit, že bychom šli dál. Sotva jsme rozbalili stan, hned jsme usnuli. Po hodině vzpamatovaní z prvního vysílení, jsme si vzali svačinu a pokračovali.

 

Mínění o naší fyzičce nám klesalo s každým krokem

Ty výhledy byly neskutečné

Výstup byl opět neúprosný, ale brzy se kopec zmírnil, nastaly výhledy jak z reklamy na Milku a my jsme si začali namlouvat, že už jsme snad to nejhorší zvládli. Šli jsme si s radostí po rovince a koukali na zasněžené vrcholky, malá ledovcová jezera a obdivovali luční květiny, které to tak hezky lemovaly. Jenže to jsme si opravdu jen namlouvali. S posledními dvěma kilometry přišel smrťák v podobě strmého výšlapu po sněhu. Neutěšilo nás ani to, že jsme viděli, jak to zpátky mnozí jezdí raději po zadku.

 

A příště jedině vrtulníkem

Došli jsme tam. Lukášovi se začala z vysílení točit hlava. Moc dlouho jsme se proto nezastavili a cestou zpátky jsme omylem sešli z cesty a ztratili se. Luky už sotva šel. Vzala jsem mu tedy skoro násílím krosnu a zavelela jsem „Jdeme.” Osmi hodinové utrpení bylo u konce a my neschopni nic sníst, jsme zalezli do spacáku a usnuli dlouhým hlubokým spánkem. Ráno už nás čekal jen krátký a bolestivý sestup na parkoviště.

“Cože chcete dělat měsíc v USA? Lézt po horách?”

 

Typický pohled na Vancouver
Typický pohled na Vancouver

Po dvoudenní udržovací přestávce u našich skvělých přátel ve Vancouveru jsme vyrazili do Washingtonu. Chvíli jsme si mysleli, že se budeme muset otočit, překopat celý plán a vyrazit prozkoumávat východ Kanady. Zadrželi nás na hranicích a hodinu nás zpovídali.

„Vy říkáte, že budete celý měsíc v USA kempovat a chodit po horách?” Koukal na nás nevěřícně už třetí úředník a procházel s námi stejné otázky jako jeho předchůdci.

Už jsme se viděli na cestě zpět do Kanady

 

Nakonec nám šel stejně jako ten předchozí prohledat auto a našel u nás dvě avokáda.

„A co je tohle? To jste při deklaraci nezmínili.” Skutečně jsme zapomněli, že máme avokáda. Naštěstí nám uvěřil, že jsme na ně zapomněli, jinak bychom museli platit 300 dolarů pokutu. Co bylo horší, že nevěděli, kam dali naše klíče od auta. A na identitu úředníka, který nám jako první prohledával auto, nemohli přijít. Po útrpné hodině jsme nakonec jeli dál. Bylo jasné, že dnes už nic nezvládneme.

 

Nejradražší hike v životě nás stál 240 dolarů

 

Hory ve Washingtonu jsou zcela jiné než ty v Kanadě nebo na Aljašce. Kamenitější, světlejší, čistší, méně hrozivější a čím jižněji jedete, tím se zdají oblejší, ani lesy nejsou tak husté. Našli jsme si túru nedaleko města Everett, která podle naší aplikace měla být tou nejkrásnější. Mt. Pilchuck Trail je krátká 3 hodinová procházka k rozhledně na vrcholu. Zvládnou ji i děti. Byla to pro nás hračka, ale také nejdražší trail v našem životě.

 

Mt. Pilchuk je hodně vytížená trail plná Američanů
Mt. Pilchuk je hodně vytížená trail plná Američanů

 

Chiquitě jsme museli koupit dvě nové pneumatiky

 

K parkovišti na túru vede totiž pouze polní cesta plná kamenů a děr velkých jak od slona. A na té jsme cestou zpátky píchli. Naše představa sprchy a cesty do Seattlu se rozpadla a přenocovali jsme špinaví před servisem, kam jsme byli schopní jen tak tak dojet.

 

Mysleli jsme na vše, až na to nejzákladnější 

 

Možná by někomu bylo do breku, ale nám to přišlo k smíchu. Stejně jako všem, kterým jsme to v USA říkali. „Vy jste nepíchli za 12 tisíc kilometrů po Yukonu a Aljašce, a pak píchnete tady ve Washingtonu?” Za jak zábavné a paradoxní to všichni považovali, tak nám přišlo vtipné, že jsme si vzpomněli na všechno možné, co by se nám s autem cestou mohlo stát, ale píchnutí kola nás nenapadlo.

 

Hora Svatá Helenka (Mt. St. Helens) – největší znečišťovatel ovzduší

 

 

Sopky jsou ve Washingtonu stále aktivní, občas explodují

 

V roce 1980 se z Mt. Helens stala ustřelená Mt. Helens. Explodovala. My jsme se i v tom šíleném třiceti stupňovém pařáku rozhodli jít na Harry’s Ridge, který kolem ní vede. Bylo to zcela něco jiného, než hikovat v horách. A nepodobalo se to ani lezení v kráteru na Havaji. Šli jsme vyprahlou pustinou plnou divných odolných květin až k úchvatnému výhledu na Mt Helens, jezero a další zasněžený vrchol Mt. McAdams.

 

Hora Svatá Helenka (Mt. St. Helens) – největší znečišťovatel ovzduší

 

Kde Divočina končí, požár začíná

 

Greg a Vicki nás vřele přivítali na hranicích Washingtonu a Oregonu i přes to, že jsme jim napsali jen 6 hodin předem. Vždycky s láskou vzpomínáme na jejich pohostinost a úžasnou krajinu kolem Bridge of the Gods. Pokud jste viděli Divočinu, je to místo, kde Cheryl Strayed svou tří měsíční pouť končí. Následující den celou tuhle krajinu zahalil kouř z lesních požárů a pohřbil veškeré výhledy.

 

Objevovali jsme tajná zákoutí, která znají jen místní

 

Poslali nás proto na místní vodopády False Creek Falls. Připadali jsme si jak v Avataru. Byl to od nich opravdu skvělý nápad, kouř tady ještě nebyl a od horka nám pomohl déšť stříkající z vodopádů.

 

Avatarovské vodopády na False Creek Falls
Avatarovské vodopády na False Creek Falls

 

Utíkali jsme před kouřem. Ale kouř se valil ze všech stran. Oheň jsme neviděli, ale ve městě, kde jsme se na noc zastavili byla obloha rudá jak brány pekelné.

 

DCIM100GOPROGOPR2094.JPG

Misery Ridge Trail byla v mlhavém oparu stejně jako Painted Hills, co bylo ale ještě horší byly ty vysoké teploty. Čekali jsme, že nás třicítky dostihnou až jižněji, ale tady teplota teploměru ukazovala už 40 °C. Vzhledem k našemu jednoduchému bydlení v autě a plánování stylem “jedeme, kam se nám zrovna chce”, jsme si našli nejbližší bazén a zamířili jsme tam. Cachtaly se tam pouze děti. A my.

Smith Rocks a Misery Ridge Trail
Smith Rocks a Misery Ridge Trail

Viděli jsme toho hodně, to nemůžeme říct 

 

Jezero Crater Lake mělo být další zastávkou, ale moc jsme se tam neohřáli, protože bylo celé v kouři. A my jsme během deseti vteřin venku z auta smrděli jako uzenáče. A tak ve snaze ujet požárům jsme zamířili ke břehu pacifického oceánu do Kalifornie.

 

V Kalifornii je zima!

 

Ale tam zas přišla zima. V Kalifornii chladno nečekáte, i když jste ho tu už několikát zažili, zkrátka těch 17 stupňů nečekáte. „Mohla jsem si to myslet, že když jsme severně od San Francisca, že tu bude chladněji,” komentovala jsem to.

 

Glass Beach
Glass Beach

 

Dva dny jsme jeli po pobřeží s jednou zastávkou v Redwood National Parku a další u Glass beach. Místo, kde příroda odpadky proměnila v diamantové pole sklíček, které postupně rozebírají turisti, kteří se o pláži dozvěděli. Ten den jsme měli ještě vyrazit do San Francisca, ale nechtělo se nám. Poprvé jsme si zaplatili hotel s vířivkou a bazénem a San Francisco odložili o den.

 

Turisti rvoucí se o kus instagramové slávy

San Francisco
San Francisco

O kráse San Francisca toho bylo napsáno nejspíš až příliš. Místa, na která se dříve dalo dostat bez obtíží, dnes byla plná troubících aut a naštvaných turistů snažících se urvat si nejlepší místo na fotku. Naštěstí jsme objevili pláž Baker Beach, odkud je vidět Golden Gate Bridge a ruší vás jen hrstka turistů a několik náháčů slunících se na písku či opřeni o kameny. Těm přítomnost rodin s dětmi jakoby vůbec nevadila. Chvíli jsme přemýšleli, jestli něco neberou, ale po chvíli nás naše myšlenky opustily a usadili jsme se na kalifornské útesy.

 

 

San Francisco
San Francisco

 

Vzpomínám si, jak jednoduché bylo se dostat na Alcatraz. Koupili jsme tentýž den vstupenky a vyrazili na loď. To je minulostí. Dnes se musí rezervovat minimálně tři týdny dopředu. Jenže my nevěděli, kde budeme druhý den, takže vše, co zahrnuje pečlivé plánování a boj s dalšími zájemci, pro nás není. Kdyby to tak bylo o tom vylézt na nějaký kopec nebo horu, to by nám šlo lépe. Po procházce pobřežím jsme měli turistů tlačících do sebe koblihy (my jsme si ze zoufalství dali taky) tak dost, že jsme sedli do auta a jeli jsme několik hodin východně.

Havaj mezi Kalifornií a Nevadou, to je Lake Tahoe

 

Lake Tahoe
Lake Tahoe

 

Tyrkysová voda přijemná na koupání, lodičky, písečné pláže. Lake Tahoe se ukázalo jako ráj na hranicích mezi Kalifornií a Nevadou, až se nám odsud vůbec nechtělo. Občas přemýšlíme, že jsme tam měli zůstat. Ale po krásném dni slunění, jsme večer na západ slunce už leželi v našem autě o hodinu a půl jižněji, u Mono Lake.

 

Proč nás děsí komáři

20 Lakes Basin

Strašit nás medvědy nemá smysl. Ale pokud jde o komáry, o tom bychom vám mohli vyprávět. Naše první túra v Yosemitech, 20 Lakes Basin Loop Trail, bylo rojiště komárů, kteří se nás aktivně snažili sežrat. Během jedné hodiny jsme měli všechny části těla pokousané tak, až naše kůže z profilu připomínala krátery na Měsíci. Ani nejsilnější sprej na komáry z Aljašky nezabral, a tak jsme se vzdali a utekli. Tohle by bylo spíš utrpení než zábava.

 

Pokračovali jsme hlouběji do Yosemitů. Byly teprve dvě hodiny odpoledne, rozhodli jsme se proto vyšlápnout Cathedral Lakes, túru k ikonické hoře pro uživatele operačního systému Mac OS X. S večerem přišla i otázka, kde se vykoupat. Nabízelo se nechutně ledové jezero na cestě z parku, kam jsme museli, protože nocovat v autě v Yosemitech není možné. Koupel jsme přežili, to bylo hlavní a noc v autě v temné uličce v prvním městečku za hranicemi parku také.

Výšlap na Cathedral Lake jsme dali skoro v běhu
Výšlap na Cathedral Lake jsme dali skoro v běhu

Disneyland uprostřed národního parku

 

Pokud máte chuť se někdy z lidí mlátit hlavou o volant v Praze, tak to vám nepřeji návštěvu Yosemite Valley. Nejpopulárnější část tohohle národního parku je spíš lunapark nebo Disneyland. Tisíce aut troubících jedno přes druhé a lidi ve frontách na fotku všeho, co viděli na sociálních sítích svých přátel. Občas máte pocit, že to dělají z povinnosti, protože když se zadíváte do jejich obličejů, vypadají vesměs dost naštvaně.

 

Yosemite National Park
Yosemite National Park

 

Lezli jsme na nejpopulárnější túru k Vernal Falls, kde jsme předběhli na strmé cestě nahoru nejméně sto lidí. Předbíhání bylo jako hrát na počítači závody aut, kdy se musíte čím dál rychleji vyhýbat protijedoucím a sbírat body. Naštěstí, čím více jsme se blížili k vrcholu, tím jsme dlouhou táhlou řadu lidí nechávali pod sebou a nejslabší jedinci odpadávali. Od Vernal Falls jsme pokračovali k Nevada Falls, kam už 99 % turistů nedorazilo.

 

Nevada Falls
Nevada Falls jsou naprosto obří vodopády!

A stojí to za to? Vidět Vernal Falls a Nevada Falls je jako ocitnout se uprostřed magického údolí. Pokud zrovna nekoukáte doprava, doleva nebo za sebe a před vás se nepostaví horda Asiatů. Yosemity za to stojí, ale není to místo, kde bych chtěla trávit čas, jako například v kanadských Skalnatých horách. Přitom, když jsem sem zavítala poprvé před 9 lety, nebylo to ještě takové. Když se podíváme na statistiky, zjistíme, že mě má paměť neklame. Jen od roku 2013 do roku 2016 vzrostl počet návštěvníků z 3,8 milionů na 5,2 milionů. Ale nebojte, vynalézaví lidé vždy najdou místečko, kde si ten přírodní úkaz užít alespoň chvilku v soukromí.