Jak mi ruplo v hlavě a odjela jsem do Kanady. A proč jsme se vrátili.

Po článku Co jsme vám radši o práci v Kanadě nepsali: Temná strana hezkých obrázků na Facebooku, jste nám psali, proč tady jsme, proč jsme nejeli domu. A proč jsme se sem vraceli. Takže tohle je speciálně pro tebe Žížalo z Twitteru 🙂

Proč jsme odjeli

Nevím, kde začít, jestli Kanadou nebo sebou. Jestli tím, co nás dělá šťastné tady, nebo tím, co nás dělalo nešťastné v Evropě. Psala jsem ten článek, protože si spoustu lidí myslelo, že jsme tady na dovolené, a to nejsme.

Strašně pěkná zeď v Kanadě a náš nový projekt brýle Puffinos 😀

Náš život je v Praze mnohem lehčí. Lukáš i já jsme pracovali většinou z pohodlí našeho bytu, a kdyby mi žilami nekolovala krev šprta, tak bych ani do té školy vstávat nemusela. Jenže, nás nebaví party, nebaví nás chodit do hospody, nemáme pocit, že bychom se měli socializovat. Občas to z povinosti uděláme, ale je čas si přiznat, že my patříme k těm divným, kteří si vystačí s knihou, ČT24, nebo s plánováním business projektu. Náš život v Praze zpohodlněl, přišlo nám, že se nic nového neučíme, nic pořádného neumíme a tak nějak zevšedněl, čas plynul tak, že jsem nechápala, jak se ze zimy stalo léto. A co jsem sakra v té době dělala. Nikam jsme se neposouvali a plány se rozplývaly pouze a zas jen v plány.

Ráda bych napsala, že to byl ten důvod, proč jsme odjeli. Znělo by to dobře. Ale tohle jsem si uvědomila až zpětně. Důvodem ale bylo, že mi ruplo v hlavě, mluvila jsem o Kanadě od té doby, co jsem tady byla poprvé. Nikdy jsem to nemyslela vážně, i když jsem to říkala s vážnou tváří. Na to z takových věcí mám příliš strach. Ale pak jsem to udělala. Jednoho dne večer jsem řekla, že jedu do Kanady, vyplnila jsem přihlášku a najednou to bylo.Pomatuji si, že jsem to volala na Lukáše z druhé místnosti a ten to otráveně glosoval: „Tak to asi musím taky, co.”

Ale proč zrovna ta Kanada? Proč zrovna místo, kde existuje devět měsíců v roce jedno roční období. Zima.

Zima

„Kdo jsi člověče v zrcadle!” říkala jsem si, když jsem si poprvé přiznala, že ta zima není minus, ale plus. Nikdy jsem nezažila nádhernější zimu. Sice tu bylo až -29, ale povětšinou tak -10 nebo -15, a to pokud máte vrstvy, tak skrz nic neprojde. Zima je tu takzvaná suchá. Nejde skrz vrstvy. Při těchto teplotách jsem v Praze umírala. Tady, když svítilo sluníčko, tak jsem vylézala na balkón odvážně v dece a četla jsem si. Hlavně sem chodí chinook (to je takový Ježíšek, který nosí teplo) a ten, když se v zimě přižene, je tu + 15. No a další den třeba zas -20.

Blbý je jaro. Pořád čekám na zelené stromy. Dneska, 18. dubna jsem našla pár zelených lístečků. Možná už to přijde. Nebo zas bude sněžit. Kdo ví.

V Calgary je sice zima, ale je tu více sluníčka než v Praze. Jedná se o nejslunečnější město v Kanadě 🙂 V zimě to tu vypadá jako v pohádce

 

Nejpřátelštější národ západní hemisféry jsou Kanaďani

Máte pocit, že jsou na drogách. Kanaďani. Pořád se usmívají, jsou zdvořilí. Jedete v autobuse a začnou si s vámi povídat, jako kdyby vás znali roky. A nejhorší na tom je, že vám to přijde normální. Vylezete z letadla a máte pocit, že vám vpíchli do každého koutku injekci, která vám vystřelí váš úsměv a přilepí ho tam, i když je venku -29.

Nabídnou vám vždycky pomoct. Když jsme přiletěli do Calgary poprvé, měli jsme koupené Airbnb u Roberta. Ten nám nabídl, že nás i odveze z letiště.

„Je to jen 20 minut. Přijedu pro vás.” Usmíval se a u něj doma nám řekl, že můžeme jíst, pít a používat, co budeme chtít. Nikde jinde jsme něco takového nezažili.

Jejich pohostinost je vyhlášená. Ačkoliv v Calgary nejsou jak na Newfoundlandu, kde by si vás pozvali klidně až domů a hostili vás po několik dní, stále vám spadne brada a nevpluje na své místo, dokud nezačnete být úplně stejní. Více v článku >>“A někdy mi to leze na nervy, jak jsou stále milí! Co je s vámi zle, lidi!”

Lukáš na rozmazané fotce s Michelle. Poprvé a možná i naposled jsme vyrazili do hospody. 😀

Hory

Pokud si někdo chce přečíst mou (respektive naši, mám pocit, že Lukáš jim propadl ještě víc) posedlost horami, s chutí i s obrázkami do toho >>>Hory, které mě donutily sundat podpatky

Kanadská zima je čarokrásná 🙂 Nechápu, proč jsem se jí tak bála

Jak nám pomohli v Calgary

S Michelle jsme pracovali v hotelu na recepci. Byla to nefalšovaná Kanaďanka, bylo jí pětačtyřicet a v marketingové firmě začala cítit vyhoření, tak jela na několik měsíců k jogínům, kde nesměla mluvit, a pak se po roce cestování rozhodla, že bude pracovat v Banffu. Každý den cestovala z Calgary necelé dvě hodinky do Banffu a zpátky.

Nejradši nám ve volných chvílích četla zprávy o tom, co se děje v Rockies, která ryba je nemocná, kde zastřelili vlky, nebo jaké bude počasí. Její oblíbená storka je o staré dámě, která bydlí na výletních lodích, protože jí vlastnění domu stálo víc peněz.

„Oh boy.” Zazní mi vždycky v hlavě, když Lukáš řekne “Michelle”, protože tak reagovala ryze kanadsky na vše. Michelle se dokázala s každým hostem skamarádit do pěti minut a oni jí pak nosili z města třeba pizzu. I my jsme Michelle občas něco uvařili, české palačinky, nebo domáci gnocchi.

„Jestli budete chtít bydlet v Calgary, ozvěte se, my tam máme s přítelem několik bytů, které pronajímáme.” Loučila se s námi, když jsme se stěhovali do Lake Louise za lepší prací.
Tak jsme se jí ozývali v lednu, že v únoru přilétáme a chceme zůstat v Calgary.  Michelle nám hned odepsala, že má pro nás řadu možností. Vybrali jsme si malý suite v Bridgelandu, protože to byla lokace, po které jsme toužili, takže nám to připadalo jako dar z nebes.

Báli jsme se ale ceny, normálně byly pokoje za devět set pro dva, kolik tak mohl stát malý byteček?

„Musím se poradit ještě s přítelem, ale myslím, že to bude tak za 700. Budete potřebovat vybavení?” Nakoupili nám všechno. A když píšu všechno, tak opravdu všechno. Když jsme se nastěhovávali, tak nám vezli ještě stůl z ikey a dvě židle do kuchyně. Dostali jsme tak nádherné bydlení ve starém italském domě deset minut pěšky od centra. Navíc jako bonus, Michelle bydlí hned v přízemí.

Rasismus v Kanadě je tabu

Nejsou rasisti. Rasismus je tabu. Nerovnost je tabu. Jsou tady samozřejmě určité věci, o kterých by se dalo mluvit, ale pokud budeme porovnávat s Evropou, berte to jako pravdu.

Tady jsme všichni multi kulti. Většina už pochopila, že není rozlišení muslim – křesťan, nebo bílej-černej, ale zkrátka dobrý člověk – zlý člověk. A takový jsou všude.

I za minimální mzdu si můžete dovolit relativně dobře žít

Ať tady děláte sebe horší práci, pokud budete mít plný úvazek, budete si moct dovolit mnohem více než v ČR i s kanadskými cenami. Auto, bydlení, permanentku do fitka a jednou ročně na dovolenou. Obzvlášť tady v Albertě, kde roste minimální mzda teď každý půlrok.

Naučila jsem se za tento rok víc, než za pět v Čechách.

Nemluvím o angličtině. To je bonus. Mluvím o těch všech těžkých zkušenostech, které nás donutily jít za hranice naší komfortní zóny. A ten pocit, když něco, co byste do sebe nikdy neřekli, dokážete, to je daleko víc než kdybych seděla v Praze a visela každou volnou minutu na Zootu.

Pomohlo mi to srovnat si řadu věcí. Pomohlo mi to srovnat přístup k životu i práci. Naučilo mě to dýchat, žít, radovat se z každého okamžiku. Pochopit lidi, kteří žijí mimo mou běžnou bublinu. Dalo mi to odvahu mluvit za sebe.

Momentálně pracuji v kavárně a pomáhám jim tam s marketingem. Ale čím vším jsme si prošli, si můžete přečíst v předchozích článcích 🙂

Poznali jsme to, co je větší než lidi.

Sílu přírody. Mohutné hory a ledovce. Bouři přicházející z oceánu. Občas jsme se cítili na nic, ale nikdy jsme se tím nenechali strhnout na dlouho. Cítím se tu svobodná. Mít jen jeden kufr a vědět, že můžeme, kam chceme.

Je toho přátelé víc. Sledujte náš Facebook a třeba pochopíte 🙂