RoadTrip Uganda #1: Vy dva v Ugandě určitě umřete

„Ugandu ale musíš naplánovat, jinak se z Afriky nevrátíte.” Můj dlouholetý kamarád mě na náš africký výlet připravoval, jak mohl. Ale nakonec jsme v plánování stejně selhali. Zarezervovali jsme si akorát ubytování na první a poslední noc, sehnali jsme auto a koupili výlet na gorilly. Měli jsme pokryty 3 ze 14 dní. I to bylo více než obvykle. Spoléhali jsme se na mobilní internet. Jak bude fungovat, to jsme netušili. Někteří na Facebooku měli jasný názor, jak skončíme: „Vy dva v Ugandě určitě umřete.”  

Na letišti: „A Uganda je dobrá pro turisty?”

Neplánovat nebyla úplně svobodná volba. O Ugandě se těžko shání čerstvé informace, nejedná se zrovna o nejpopulárnější turistickou destinaci.

To dokládá i náš rozhovor na letišti: “A vy bydlíte v Ugandě?” “Ne, my tam jedeme na dovolenou.” “Uganda je dobrá pro turisty?” “No, my doufáme, že ano.”

Průvodce proto seženete jen v angličtině, a v tom nás zradily Megaknihy. Čekali jsme na něj tři týdny, ujišťovali nás každý druhý den, že do tří dnů přijde, Ale nikdy nedorazil.  Nakonec z nich vypadlo, že ho nemají. Teď zpětně si říkám, že nám Megaknihy chtěly naznačit, jak to bude v Ugandě fungovat.

A to byl moment, kdy jsme začali být nervózní. Týden před odletem jsme neměli nic. Na internetu jsme našli jen velmi kusé informace. Protože když už do Ugandy turisti vyráží, cestují s cestovkou nebo s osobním řidičem. Ale ne sami, pod stan a ještě k tomu bez pořádného plánu. A to jsme udělali my.

V Egyptě jsme málem skončili ve vězení

Adrenalin přišel ještě dříve, než dopadla naše noha na území Ugandy, málem jsme skončili ve vězení v Egyptě. Po přistání v Cairo jsme před kontrolou uviděli dvoumetrový nápis zákaz dronů. Nebyl čas moc přemýšlet či diskutovat, nápis jsme uviděli asi minutu předtím, než batoh zajel pod skener. Stála jsem na druhé straně pásu a pozorovala, jak se příruční zavazadlo s dronem několikrát vrací do tunelu a v hlavě jsem si přeříkávala všechny modlitby, které mě v dětství naučila babička.

„Otevřete to.” Řekla Egypťanka a ukazovala na monitoru na věc v batohu. Ale nebyl to dron. To, co ji přišlo podezřelé byla externí baterie na drona. Chvíli si ji prohlížela, a pak nám ji vrátila. Byli jsme volní.

Největší nepřítel Afriky: Dron 

Radostný pocit zmizel, když jsme zjistili, že bude další skenování před vstupem do letadla. Nikde na stránkách EgyptAir jsme zákaz dronů nenašli. „Aha, ono je zakázáno v Egyptě drona i vlastnit. Tady píšou, že nás můžou rovnou zavřít.” „Tak jim dáme drona. A bude to v pohodě, tady někdo píše, že mu jen sebrali vrtulky.”  říkali jsme si a skoro smíření se svým osudem jsme předstoupili před druhou kontrolu. Zase prošel.

Ale nakonec nám ho stejně sebrali. Hned na letišti v Entebbe. Ukázalo se, že na internetu i v případě Ugandy nenajdete korektní informace ohledně dronů. Milí Uganďané se nám strašně omlouvali.„My tady máme na drony speciální místnost, tak si ho akorát pak vyzvednete.” Později jsme zjistili, že když jim dáte 200 dolarů, tak vás s ním nechají odejít. „Máme asi 54 kmenů a všechny mají svůj jazyk. Proto je dobré, že je angličtina oficiálním jazykem.” Jsou čtyři hodiny ráno a my jedeme skrz prašné ulice v nejméně dvacet let starém autě.  Náš odvoz z Guest Housu Via Via nám zapáleně vypráví o ugandské kultuře. Vypráví o zvycích jednotlivých kmenů.

„No a pak jsou tu takové kmeny, které dělají obřízku. I ženám. A to je fakt strašné.” komentuje to, ale více se u toho nezastavuje a pokračuje dál, zatímco se cesta čím dál zhoršuje a my už doufáme, že tam budeme. Pak zastavuje u betonového plotu, na kterém jsou ostnaté dráty. Vidíme ceduli našeho ubytování a obrovskou bránu, která se pomalu otevírá. „A na co máte ty ostatné dráty. To je proti zvířatům?” zkouší Lukáš, ale oba známe už předem odpověď. „Ne. Proti lidem. I tahle čtvrť má svoje problémy.”

Pro Uganďany jsem bílej chodící dolar

Probudili jsme se do ranní Ugandy v bývalém hlavním městě Entebbe. Piju si kávu v Guest Housu a žvýkám banánové palačinky s horou exotického ovoce. Mám pocit, že to je ráj. Všichni jsou na nás milí, začínám říkat, že jsou to takoví afričtí Kanaďani. Ale to jen do chvíle, než mi dojde, že jsme pro ně jen chodící dolary.

Vylezou ze špinavé chatrče, ale na sobě mají šaty Auto nám maj přivést až druhý den, a tak se vydáváme na průzkum po svých. Děti na nás mávají, dospělí zírají nebo taky mávají, jako kdyby bílou pleť nikdy předtím neviděli. Na hlavě tu ženy nosí úplně všechno, slámu, kanystry s benzínem i klády.

Hlavou si pomáhají i muži. Ženy nás ale fascinují víc. Ať vyjdou ze sebehorší boudy, jsou vždy elegantně oblečené v barevných šatech a s dokonalým účesem. Před slamněnou špinavou chatrčí pak tahle zjevení působí jako chodící oxymoron.

Dělám tu průvodce dobrovolně a zadarmo. Ale teď zaplať. V místní botanické zahradě jsme zaplatili za vstup a za foták a už jsme si v hlavě představovali romantickou procházku džunglí mezi opicemi. Ale sotva jsme odevzdali peníze, zjistili jsme, že vedle nás stojí Uganďan a svou africkou angličtinou mi vypráví, že před námi je mangovník.

„Já tu dělám průvodce dobrovolně, nedostávám zaplaceno, protože studuji vysokou školu, chci být rangerem.” Já ani Lukáš nejsme moc dobří v odmítání lidí, a tak jsme ho nechali, aby nám vyprávěl o květinách a z romantické procházky mezi opicemi nám udělal botanickou přednášku. „A teď je čas, abyste mi zaplatili.” Lukáš na něj koukal, a pak mu dal 10 tisíc ugandských šilinků. „To je málo, normálně dostávám 10 tisíc za osobu.”

Učíme se říkat ne

Peníze na víc z nás chtějí dostat vždycky. Občas to vezmou na rovinu, že si o peníze řeknou, ale většinou zamíří do citově nebezpečných krajin, a tak si pár minut denně posloucháme, jak jsou tu chudí nebo náš průvodce-ranger před námi volá manželce anglicky, že nemají dost peněz na Vánoce. Asi bychom si neuvědomili, že z nás chce dostat peníze, kdyby deset minut před tím nevolal manželce svahilsky. Proč by s ní teď mluvil anglicky? Jindy si vymyslí, že vybírají poplatky za cestu do národního parku, nebo se pokouší vás přesvědčit, že za kempování berou 20 dolarů na osobu, i když na stránkách mají 10. Většinou peníze navíc dáme, ale postupně finance docházejí. Uganda je pro turisty paradoxně docela drahá. A tak se učíme říkat ne. Uganďani to berou sportovně. „10 dolarů na osobu taky dobrý.”

Že jste v rozvojové zemi, na moc dlouho nezapomenete

Čas tu plyne trochu jinak. Autobusy odjíždí, když se zaplní, a tak na ně můžete čekat hodinu, ale i den. Když se ptáme recepční, do kolika je otevřený bar, odpoví nám “Do později.” Nejdřív si myslíme, že to je vtípek, ale „do později” je běžný časový úsek. Nevíme kolik hodin to je, jestli to tedy je nějaké specifické číslo, ale supermarkety mají na ceduli občas také napsáno „otevřeno do později“.

Bar je otevřený do později Čísla jakoby byl opravdových ugandský problém. Vstupy jsou občas napsané napůl v ugandských šilincích a napůl v dolarech. Za vstup lidí se zaplatí v dolarech a za vstup auta v šilincích. Pokud to chcete přepočítat do jedné z měn, trvá jim to sakra dlouho. Odečíst od 20 tisíc šilinků 13 tisíc, je práce pro kalkulačku. Ne občas, ale vždy. Z nějakého důvodu tu taky nechtějí americké dolary, které byly vydané před rokem 2011. Dostávají za ně menší kurs v šilincích. Proč, to jsme nezjistili.

Ráno nám přivezl Uganďan auto. Uganďani jsou obecně velmi špatní v organizaci, ale tenhle náš byl snad nejzmatenějším Uganďanem, kterého jsme potkali. Vracet se musel za námi hned několikrát. Nejdřív nám zapomněl dát telefon, ten poslal po jinym místním Uganďanovi. „Teď koukám, že vám zapomněl koupit simku, tak si ji pořiďte.”

Jenže tím to neskončilo. Po čtyřech hodinách už se naháníme se zapomnětlivým černochem v ulicích Entebbe znovu, snažíme se správně interpretovat jeho africkou angličtinu a doufáme, že dnes z tohohle bordelu odjedeme. Zapomněl, že nám měl předat to nejdůležitější, permit na gorilly.

Proč se Uganďani bojí deště

Když konečně opouštíme Entebbe, je poledne. Abychom se dostali do našeho cíle, musíme projet hlavním městem Kampalou. Nelze poznat, zda už v ní jsme nebo ne, domy neustoupily ani na jeden kilometru, jen doprava čím dál více houstne. A cedule žádná. Dva originální pruhy se ugandskou tvořivosti mění v pět a vedle nás troubí taxíky a boda boda (motorky – taxíky). Lukáš už má úplně rudé ruce, jak svírá volant. Africké silnice nejsou nic jako ty evropské nebo americké. A to se tu ještě řídí vlevo. Do toho přichází déšť.

Chvíli se radujeme. S první kapkou se ulice se vylidnily. Uganďani v dešti totiž nedělají vůbec nic, mimo úprku kamkoliv, kde je sucho. Život se zastavuje. Po boda boda se slehne zem a my můžeme volně projet.

Po chvíli chápeme proč, přestáváme se radovat, silnice je během 10 minut vytopená a my máme pocit, že přišly povodně. Silnice pod vodou nabírá nových tvarů a nakonec musíme zastavovat i my. Schytat déšť v té nejméně vhodné situaci se nám bude na naší cestě dařit pravidelně. Ale za deštnou sezónu jsme rádi. Hodinovou spršku jednou za čtyři dny přežijeme a za to nám příroda naděluje zeleň. Nádhernou zeleň, která se v hlavní sezóně rychle mění ve žlutou pustinu.

Mapa s body zájmu do telefonu

Příště si povíme něco o zvířátkách a cestě smrti do národního parku…